Čtvrtý leden 1642 vstoupil do dějin jako den, kdy anglický král Karel I. udělal něco neslýchaného. S ozbrojenou gardou vtrhl do parlamentu, aby zatkl pět poslanců. Tento panovnický přešlap odstartoval řetěz událostí, který navždy změnil anglické dějiny. Abychom pochopili, proč byl tento krok tak šokující, musíme se nejprve podívat fungování moci v tehdejší Anglii.
(Pokud se vám nechce číst, všechny díly najdete v audio verzi na Forendors.)
Magna charta a limity královské moci
Anglický král v té době nemohl být úplným samovládcem. Od roku 1215, kdy si baroni vynutili na králi Janovi podpis Magny charty, platilo jasné pravidlo – když král potřebuje peníze na války nebo správu země, musí o ně požádat parlament.
Parlament navíc nepředstavoval jen nějaký neformální poradní sbor. Ve Sněmovně lordů seděla mocná šlechta a v Dolní sněmovně zase zástupci měst a bohatých rytířů. Byli to lidé, kteří v zemi drželi skutečnou ekonomickou moc.
Malý muž s velkým egem
V roce 1642 seděl na trůně Karel I. Stuart, muž plný kontrastů. Postavu měl malou, ale ego obří. Dost koktal, což mu při osobním jednání působilo značné potíže. Na druhou stranu se mu nedala upřít vzdělanost a vytříbený vkus – působil jako významný mecenáš umění a na jeho dvoře tvořili mistři jako Peter Paul Rubens nebo Anthonis van Dyck.
Jako panovník však fatálně selhával. Karel totiž skálopevně věřil v božské právo králů – tedy v představu, že panovník je odpovědný výhradně Bohu, nikoliv parlamentu, a z povahy tohoto mandátu nemůže být nikdy odvolán. Tolik fatálních omylů v jedné větě se hned tak nevidí.
Jedenáct let bez parlamentu a kreativní daně
Jelikož se Karel cítil zodpovědný pouze vyšší moci, vykašlal se na poslance a dlouhých 11 let vládl zcela bez nich. Jenže pak nastal klasický problém: došly peníze.
Jak legálně získat finance bez souhlasu parlamentu? Karel vymyslel fíkané šméčko. Začal plošně vybírat takzvanou Ship Money – daň původně určenou výhradně pro pobřežní města na obranu před piráty. Tato daň se dříve vybírala pouze v dobách války. Karel ji však začal vyžadovat každoročně, a navíc i od měst a hrabství ve vnitrozemí.
A vzhledem k tomu, že ve vnitrozemských hrabstvích vlastnili rozsáhlé majetky i vysocí členové parlamentu, narazila kosa na kámen. Jeden z pozdějších protagonistů konfliktu, John Hampden, se proti této svévoli vzbouřil, odmítl zaplatit a rázem se stal téměř lidovým hrdinou.
Náboženské napětí a skotská potupa
Peníze ale nebyly jediným jablkem sváru. Karel I. dráždil parlament i svou náboženskou politikou. Anglikánská církev se pod jeho vedením a pod taktovkou arcibiskupa Williama Lauda začala nebezpečně přibližovat ke katolickému rituálu – zaváděly se zpět ozdobné oltáře a složité ceremonie. Puritáni v parlamentu zuřili.
Když se Karel pokusil vnutit stejnou církevní politiku presbyteriánským Skotům, tvrdě narazil. Skoti se vzbouřili. Jejich armáda, vedená zkušenými veterány z třicetileté války, následně rozdrtila královské vojsko u Newburnu. Pro Karla to byla neuvěřitelná potupa – prohrál s „bandou vidláků„, jak Skoty s oblibou tituloval. Král nutně potřeboval peníze na novou armádu, a to rychle. V roce 1640 mu tak nezbylo nic jiného než po jedenácti letech parlament opět svolat.
Velká remonstrace a drby
Poslanci se po dlouhé pauze nevrátili s náladou jen tak odkývat nové daně. V čele opozice stál John Pym, mazaný politik s vousy jako Mefisto, obklopený čtyřmi věrnými spojenci. Využili situace a připravili pro krále dokument zvaný Velká remonstrace.
Tento text obsahoval celkem 204 bodů shrnujících královské přešlapy – od nezákonných daní přes mučení odpůrců v Toweru až po podezření z tajné podpory katolíků. Výsledné hlasování bylo těsné (159 ku 148), což jasně ukazovalo, jak hluboce je země rozdělena.
Pro Karla to byla poslední kapka. Olej do ohně ještě přilil nepodložený drb, podle kterého měla pětice opozičních poslanců chystat útok na jeho manželku Henriettu Marii. Královna byla katolička a Francouzka – což v tehdejší protestantské Anglii představovalo kombinaci horší než řízek s rýží.
Královské divadlo v Dolní sněmovně
Karel se rozhodl pro radikální řešení. Čtvrtého ledna 1642 osobně vtrhl do parlamentu v doprovodu ozbrojené gardy. Pamětníci uvádějí, že někteří poslanci si raději zakrývali oči, protože odmítali „vidět krále tam, kde nemá co pohledávat“. Šlo o tak bezprecedentní urážku parlamentní autonomie, že se o ní později psaly pamflety po celé Evropě.
Královský plán však fatálně selhal. Hledaných pět poslanců bylo včas varováno královou ehm přítelkyní lady Carlisleovou a uprchlo do bezpečí. Karel se přesto drze posadil na křeslo předsedy parlamentu a zeptal se tehdejšího mluvčího Williama Lenthalla, kde se poslanci nacházejí.
Lenthall tehdy poklekl a pronesl slavná slova:
„Vaše Veličenstvo, nemám zde oči, abych viděl, ani jazyk, abych mluvil, kromě toho, co mi tato sněmovna dovolí, jejímž sluhou zde jsem.“
Karlova zvůle byla do nebe volající. „Vidím, že ptáčci vyletěli,„ procedil prý král zklamaně mezi zuby.
Cesta k občanské válce a republice
Londýňané byli v šoku. Král hrubě porušil staletou tradici nedotknutelnosti parlamentní půdy. Městské milice se okamžitě postavily na stranu poslanců a do ulic vyrazili rozvášnění londýnští učni — mladí, hladoví a s kladivy v ruce. Za pouhých šest dní po incidentu musel Karel z Londýna uprchnout – nejbohatší a nejmocnější město v zemi se definitivně obrátilo proti němu.
Zatímco král začal shromažďovat armádu v Nottinghamu, i parlament mobilizoval své síly. Následná občanská válka trvala čtyři krvavé roky. Parlamentní vojsko, vedené Oliverem Cromwellem, nakonec strhlo vítězství na svou stranu. Jeho elitní kavalerie Ironsides se stala postrachem bojišť a neokusila hořkost porážky. Cromwellovi muži byli fanatičtí puritáni; do bitev kráčeli za zpěvu žalmů a udržovali železnou disciplínu – za opilství nebo rabování hrozil okamžitý trest smrti.
Poté, co parlamentní síly definitivně zvítězily, udělaly věc v té době nevídanou: zrušily monarchii a vyhlásily republiku. Poprvé a naposledy v anglických dějinách neměla země krále, nýbrž Lorda Protektora.
Dvě košile pod šibenicí
Karel I. byl nakonec zajat, postaven před soud, obviněn z velezrady a v lednu 1649 veřejně popraven. Pod šibenici si tehdy oblékl dvě košile, aby se kvůli mrazu netřásl – nechtěl totiž, aby si přihlížející dav myslel, že se třese strachy. Jeho poslední slova údajně zněla:
„Půjdu od pomíjivé koruny k té nepomíjivé."
Jak dopadlo pět uprchlých „ptáčků“?
John Pym: Během války se stal faktickým vůdcem parlamentní frakce, avšak zemřel již v roce 1643 na rakovinu.
John Hampden: Hrdina protidaňového odporu padl v bitvě ve stejném roce jako Pym (1643).
William Strode: Zemřel v roce 1645 přirozenou smrtí.
Arthur Haselrig: Válku přežil a vypracoval se na jednoho z klíčových Cromwellových vojenských velitelů.
Denzil Holles: Válku rovněž přežil, ale později se postavil proti Cromwellovi, když začal nový režim považovat za příliš radikální.
Tvrdá ruka puritánů a návrat krále
Samotný Oliver Cromwell vládl jako Lord Protektor extrémně tvrdou rukou. V rámci puritánské morálky nekompromisně zakázal vánoční oslavy, divadelní představení, hazardní hry i veřejný tanec. Není divu, že když v roce 1658 zemřel, většině národa se hluboce ulevilo.
Jeho syn Richard se ukázal jako naprosto slabý vládce, a tak Anglie za pouhé dva roky pozvala zpět na trůn syna popraveného monarchy – Karla II. Ten se z osudu svého otce poučil, projevoval podstatně více politické prozíravosti a s parlamentem už otevřeně nebojoval.
Dědictví jednoho lednového dne
Důsledky neuváženého lednového kroku z roku 1642 jsou v britské politice patrné dodnes. Když britský panovník přichází do parlamentu přednést tradiční trůnní řeč, nesmí vstoupit na půdu Dolní sněmovny a musí čekat ve Sněmovně lordů. Do Dolní sněmovny vysílá pouze svého posla (oficiálně zvaného Black Rod), kterému poslanci před nosem symbolicky přirazí dveře. Posel pak musí černou holí na dveře třikrát zabouchat, než je vpuštěn.
Je to trvalá připomínka dne, kdy se jeden král pokusil zatknout pět poslanců – a spustil tím revoluci, která navždy definovala, že panovník slouží lidu, nikoliv lid panovníkovi. Kdyby tehdy Karel I. raději zůstal doma, vypadala by britská monarchie možná úplně jinak. To se však už nikdy nedozvíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat