Je 7. leden roku 49 před naším letopočtem a římský senát právě prohlásil Gaia Julia Caesara nepřítelem státu. V tu chvíli ještě nikdo netuší, že se rozbíhá série událostí, která navždy změní tvář Říma. Ale vezměme to popořadě.
(Pokud se vám nechce číst, všechny díly najdete v audio verzi na Forendors.)
Když se z republiky stává boj o přežití
V římské republice platilo jednoduché pravidlo: žádný generál nesměl vstoupit se svou armádou na území Itálie. Šlo o pojistku proti vojenskému převratu. Římané dobře věděli, že ve chvíli, kdy se vojáci objeví u parlamentu, přestává rozhodovat politika a začíná rozhodovat síla.
Jak se ale republika dostala až sem?
Caesar, jehož jméno se mimochodem vyslovovalo přibližně jako „Kaisar„ – odtud mimochodem pochází německý kaiser i ruský car – byl tehdy na vrcholu své slávy. Deset let válčil v Galii a podmanil si obrovské území od Středozemního moře až k Británii. Jeho válečné zprávy se v Římě četly skoro jako dnešní bestsellery.
Právě jeho popularita ale děsila část senátorské elity v čele s Pompeiem. Ten byl kdysi Caesarovým spojencem i zetěm, postupně se však stal jeho hlavním politickým soupeřem.
Římské řešení římského problému
Pompeiova skupina nakonec prosadila usnesení, podle něhož se měl Caesar vzdát velení armády a vrátit se do Říma jako soukromá osoba. To by v praxi znamenalo jediné: okamžitě by čelil soudům a politickým procesům.
Caesar nabídl kompromis. Souhlasil, že se vzdá armády, pokud totéž udělá i Pompeius.
Senát však 7. ledna roku 49 př. n. l. odpověděl jinak. Prohlásil Caesara za nepřítele státu.
Tím ho postavil před jednoduchou volbu: buď se vzdá armády a vydá se na milost svým protivníkům, nebo bude označen za zrádce. Prostor pro dohodu tím prakticky zmizel.
Ani Caesarova situace nebyla jednoduchá. Jeho veteráni z galských válek byli po deseti letech tažení netrpěliví. Očekávali půdu a odměny, které jim jejich velitel slíbil. Zároveň mu byli mimořádně oddaní. Když vás generál opakovaně dovede k vítězství, rozdělí kořist a veřejně vyzdvihuje zásluhy svých vojáků, získá si loajalitu, kterou není snadné zlomit.
Neplatilo to ovšem pro všechny. Několik důstojníků ještě před rozhodujícím okamžikem dezertovalo k Pompeiovi.
Mezitím se pozornost soustředila na nenápadnou říčku Rubikon. Ta tvořila hranici mezi Caesarovou provincií a samotnou Itálií. Překročit ji s armádou znamenalo porušit jedno z nejdůležitějších pravidel republiky. Bylo to něco, jako kdyby dnes generál bez rozkazu vyrazil s tanky směrem k hlavnímu městu.
„Kostky jsou vrženy“
Caesar stanul u Rubikonu se svou 13. legií, složenou z nejvěrnějších veteránů.
Podle legendy chvíli váhal a pak pronesl slavnou větu „Alea iacta est„ – kostky jsou vrženy.
Oficiální verze je tedy poměrně vznešená. Méně vznešená je skutečnost, že Rubikon nebyl žádnou mohutnou řekou. Spíše připomínal větší potok. Po deseti letech bojů v Galii tak jeho překročení nepředstavovalo pro Caesarovy veterány zrovna nepřekonatelnou překážku.
Když legie vstoupila na italskou půdu, začala občanská válka.
Abychom pochopili její důsledky, je potřeba připomenout, jak římská republika fungovala. Nebyla demokracií v dnešním slova smyslu. Šlo spíše o oligarchický systém, v němž rozhodující moc drželo několik bohatých a vlivných rodů. Volby sice existovaly, ale skutečný vliv zůstával soustředěn v rukou úzké elity.
Republika měla řadu pojistek proti soustředění moci. Jednou z nich byl právě zákaz přivést armádu do Itálie. Paradoxem však je, že strach z Caesarovy moci přiměl jeho protivníky k tak tvrdému postupu, až ho dotlačili k porušení pravidel, která chtěli chránit.
Rychlé vítězství a ještě rychlejší konec republiky
Caesar postupoval Itálií překvapivě rychle. Pompeius i většina senátorů nakonec uprchli na východ a nestačili odvézt ani státní pokladnu.
Za pouhých šedesát dní ovládl Caesar celé území Itálie. Následovala občanská válka, která skončila o čtyři roky později jeho úplným vítězstvím.
Právě zde se skrývá jedna z největších ironií římských dějin. Senátoři se snažili zabránit tomu, aby Caesar získal příliš velkou moc. Svým jednáním však přispěli k tomu, že republika nakonec zanikla.
Caesar se stal doživotním diktátorem. A i když ho později skupina senátorů zavraždila, návrat ke starému systému už nebyl možný. Jeho adoptivní syn Octavianus se stal prvním římským císařem a z Caesarova jména nakonec vzniklo i samotné slovo „císař“.
Lednové rozhodnutí roku 49 před naším letopočtem tak změnilo běh dějin. Římská republika, která existovala téměř pět století, vstoupila do svého závěrečného období. Na její místo nastoupilo císařství, jež ovlivňovalo Evropu dalších pět set let.
A co Rubikon?
Dodnes používáme spojení „překročit Rubikon„ ve významu učinit rozhodnutí, ze kterého už není cesty zpět.
Ponaučení z historického hazardu
I zdánlivě formální politické rozhodnutí může odstartovat události, které změní celý systém.
Člověk zahnaný do kouta často hledá řešení, která by za jiných okolností nikdy nezvolil.
Ve snaze zabránit tomu, čeho se nejvíce obáváme, někdy sami vytvoříme podmínky, které k tomu vedou.
Žádné komentáře:
Okomentovat