Je první leden roku 1770. Zatímco se podnapilí poddaní napříč monarchií ještě válejí ve škarpě, vstoupil v platnost nový trestní zákoník Marie Terezie. A tím začala jedna z nejzajímavějších právních revolucí 18. století.
(Pokud se vám nechce číst, všechny díly najdete v audio verzi na Forendors..)
Evropa v době osvícenství
Celá Evropa tehdy procházela obdobím osvícenství — což mělo být něco jako doba rozumu, kdy se panovníci snažili vládnout podle vědeckých principů. Ne všude to šlo ale stejným tempem. V Prusku už Fridrich Veliký prosadil roku 1754 zákaz mučení při výsleších, alespoň tedy na papíře, zatímco například v Rusku stále platilo jednoduché pravidlo: „Bij ho, dokud se nepřizná, a pak ho bij dál, aby si to příště rozmyslel."
Rakousko té doby připomínalo spíš špatně řízenou krčmu než říši. Každá země měla vlastní zákony a v každém městě si je vykládali po svém. V Čechách vás mohli za krádež oběsit, na Moravě byste za ni dostali pár ran holí a ve Vídni by vás možná pozvali na kafe a pokutu poslali poštou. Soudci často rozhodovali podle toho, jak se zrovna vyspali, jak moc je naštvala manželka nebo jak jim kdo namazal do kapsy.
Vezměme si skutečný případ z roku 1765, který se dochoval v soudních záznamech brněnského tribunálu. Dva muži byli přistiženi při krádeži obilí ze stejné panské sýpky. První lump, syn místního řezníka, dostal pokutu. Druhý, šmudla čeledín ze statku, byl odsouzen k smrti. V rozsudku se dokonce píše, že „nemajetný zloděj zasluhuje přísnější trest, neboť nemá co ztratit." Tohle nebyla spravedlnost, to byla loterie.
Tereziánský trestní zákoník
A pak přišla Marie Terezie. Vcelku osvícená panovnice, která se rozhodla, že v tomhle bordelu udělá pořádek. Výsledkem byl Tereziánský trestní zákoník. Revoluce práva, která byla na svou dobu obrovským pokrokem. Ale nečekejte, že by hned nastal právní ráj. Spíš něco jako: „Trochu míň chaosu, trochu víc byrokracie." Reforma ale trvala skoro dvacet let — od roku 1752 do roku 1770. A nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Zejména místní soudci protestovali, protože přicházeli o svou moc (a taky o vedlejší příjmy z pokut a zabaveného majetku). Z dochované korespondence moravského zemského tribunálu známe stížnosti soudních úředníků, že nová pravidla jsou „zbytečně složitá" a že „není třeba sepisovat důvody rozsudku, když stačí říct vinen."
První věc, kterou nový zákoník zavedl, bylo sjednocení práva v celé říši. Už žádné „u vás na Moravě věšíte, u nás v Čechách topíme." Tresty se sjednotily, což bylo pro všechny výhodné — když jste něco provedli, znali jste ceník služeb. Ano, upalování bylo zrušeno. Ne že by to tehdy byla běžná praxe (17. století už bylo pryč), ale ještě pořád se občas našel nějaký ten nadšený soudce, který vás s gustem odsoudil za čarodějnictví jen proto, že vaše pšenice vyrostla výše než ta sousedova.
A co diskriminace? Pokud jste byli Žid, žádná hitparáda. Zvláštní daně, omezení pohybu a jiná práva pro vás zůstala v platnosti. Takže žádné osvícení na úrovni lidských práv. Prostě „víc papírování, ale pro některé pořád stejné peklo."
Mučení: méně, ale pořád
Marie Terezie měla osvícené myšlenky, ale nečekejte, že by z justice udělala terapii vonným olejem. Mučení sice omezila, ale nezrušila. Španělská bota, skřipec nebo šrouby na palce? Jasně, mučení se pořád používalo, ale výrazně ho omezili. Změna byla radikální — zatímco dřív stačilo obvinění, teď musely existovat pádné důkazy. A hlavně — přiznání na mučidlech muselo být později potvrzeno bez mučení, jinak neplatilo. Prostě- „zmlátíme vás sice jako posledně, ale míň a s papírem."
Veřejné popravy stále zůstávaly hitem sezóny. Justice tehdy ještě pořád fungovala na principu odstrašujících případů. A tak lidi chodili na popravy jako dneska do kina. Atmosféra? Nechutná, ale vzdělávací.
Nový systém Marie Terezie zavedl několik převratných pravidel: zločin musel být předem popsaný v zákoně — žádné vymýšlení nových provinění podle nálady, všechno se muselo zapsat — konec ústní lidové tvořivosti, každý se mohl odvolat k vyššímu soudu.
Takže shrnuto — reforma přinesla hlavně sjednocení práva, konec improvizace a právo na odvolání. Prostě právní revoluce. A ano, taky víc papírů.
Nástup byrokracie
A tady začíná ta pravá zábava. Každý případ musel projít několika instancemi, od místního soudu až po nejvyšší úřady. Soudní procesy se tím výrazně prodloužily. Z roku 1772 se dochovala zajímavá stížnost českého místodržitelství, že „dříve se zloděj chytil a do týdne visel, nyní se to půl roku sepisuje a von nám mezitím zdrhne." Ano, pro obviněné to byla často záchrana života — měli čas shromáždit důkazy a svědky své neviny.
Pro běžné lidi reforma znamenala obrovskou změnu. Obchodníci konečně věděli, že je v celé říši čekají stejné zákony. Sedláci už nemuseli mít strach, že je někdo obviní z čarodějnictví jen proto, že měli dobrou úrodu. A chudí lidé dostali aspoň teoretickou šanci na spravedlivý proces.
Marie Terezie položila základy principů, které dodnes považujeme za samozřejmé: předvídatelnost práva — víte, co je trestné a jaký za to hrozí trest, písemné záznamy — všechno musí být zdokumentováno, právo na odvolání — nikdo není odsouzen definitivně bez možnosti obrany.
Její syn Josef II. pak reformy dotáhl ještě dál — v roce 1776 úplně zrušil mučení, později omezil trest smrti jen na nejtěžší zločiny a zavedl větší rovnost před zákonem.
Co by asi Marie Terezie řekla na dnešní justici? Možná by ji potěšilo, že nikdo není mučen kvůli přiznání. Možná by ji překvapilo, jak dlouho trvají soudy — i když za to může částečně ona sama se svou byrokracií. A určitě by byla spokojená, že její hlavní myšlenka — stejný zákon pro všechny — je dnes základem právního státu.
A tak příště, až budete nadávat na pomalé soudy nebo hromady formulářů, vzpomeňte si na Marii Terezii. Ta paní sice zavedla byrokracii, ale taky nás zachránila před právním chaosem, kde o vašem osudu rozhodovala tloušťka soudcovy peněženky. A to už za nějaký ten formulář stojí, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat